2013 pluses and minuses

25. prosince 2013 v 17:19
Rok 2013 byl pro mě velmi zajímavý. Nemůžu teď z fleku rovnou říct, jestli byl dobrý a nebo ne, ale můžu si tu vyložit plusy a mínusy, dát to dohromady..no a uvidim co mi vznikne :)
Na začátku roku 2013 jsme se třídou museli chodit na plavání, jelikož jsem ale měla problém s ušima, já se tomu vyhla a plavat jsem nemusela --> jasný PLUS! A známky? Na konci školního roku hrůza a katastrofa, ale teď v novým ročníku se mi daří o poznání lépe a když se budu hodně snažit, mohla bych to teď v druháku na víceletým gymplu dotáhnout i na vyznamenání.
Co se týče kamarádů to nebylo nejlepší, neměla jsem nejlepší kamarádku/da ani vyhrazenou skupinku lidí mně blízkých. Bavila jsem se tak nějak se všema a zároveň s nikym. Takže MÍNUS. Ale to byl jen začátek tohodle roku, čím více se datum blížilo k prosinci, tím lépe jsem na tom v tomhle ohledu byla. Začala jsem se bavit se skupinkou tří holek, se kterýma jsem si čím dál tím víc rozumněla. A obzvlášť jsem si rozumněla s jednou z nich. Nakonec je to teď tak, že ta jedna je něco jako moje nejlepší kamarádka (nenapíšu to na plnou pusu, často se mi tohle oslovení vymstilo) a ty zbylý dvě jsou mé hodně velké kamarádky :) takže nakonec PLUS.
Co se týče kluků jsem byla na začátku roku na nule a teď je tomu furt stejně, ale.. už třetím měsícem se tak nějak oťukávám s jistým klukem, i když nevím, co z toho nakonec bude..ale na počtu pus od kluka za život se nic nezměnilo, stále nepolíbená panna. Možná je to ostuda, když je mi 16, ale já to tak nevidím. Občas si říkám, že bych se možná měla stydět, ale zase pravdou je, že nebyla příležitost. Tak trochu jsem ani neměla zájem vstupovat do vztahu, tolik bolesti se v něm zažívá. Asi jsem na to nebyla tak úplně připravená. Nikdy mi žádný kluk nenapsal, já žádnému taky nenapsala a na párty a ostatních akcích jsem společnost opačnýho pohlaví ani nevyhledávala. V tomhle ohledu nevím tedy, jestli je to plus nebo mínus. Asi to ani nezařadim.
Když jde o rodinu, tam je to asi furt jedno velké PLUS. Nemůžu si stěžovat, když vynechám fakt, že brácha začíná být v pubertě a pro mě tedy nezačíná moc hezký období. Ale to se taky přežene, holt si ho budu muset zkrotit. Ale často umí být i v poho, i když pětiroční věkový rozdíl a fakt že jsme kluk a holka moc ke štěstí nepřidává.
Jinak bych to ale asi měla shrnutý, v mým žebříčku životnách hodnot jsou právě nejdůležitější tyto věci. Rodina, kamarádi, láska, škola (v tomto pořadí). Rok 2013 tedy pro mě byl asi úspěšným a tak trochu návratem k lepšímu, ale stále to může být lepší. You'll never know if you never try.
PS: Doufám, že jste prožili krásné Vánoce plné radosti a lásky a přeji šťastný Nový rok 2014 :)
 

Čas - významný nebo bezvýznamný faktor v našich životech?

30. listopadu 2013 v 19:39
Čas
Rok. Měsíc. Den. Hodina. Minuta. Vteřina. Život.
Čas je vnímán z mnoha úhlů, mnohými smysly a v mnohých chvílích našeho života. Náš život na něm závisí. Odvíjí se od něj vše, co se kdy v tomto vesmíru stane. Čas nám plyne bez jakéhokoliv důvodu, jakéhokoliv smyslu, bez jakýchkoliv příčin. Proč? Otázka za milión. Mnozí z nás čas nevnímají, je jen zbytečností brzdící nás v nějakém úsilí, v něčem, co nám příjde natolik důležité, abychom k tomu přidávali tento pro nás nevýznamný faktor. Ale jsou tu i lidé, kteří časem žijí. Jejich denní rutinou je spěch, řídí se obíháním ručiček kolem ciferníku a kam ukazují je pro ně často životně důležité. Čas je proto relativní ve všech směrech. Nenajdeme pro něj žádné synonymum.
Ti šťastnější z nás pochopili, že by neměl náš život až natolik ovládat, že by měl být jen doprovodná část a nic jiného. Zbytek si myslí, že čas je to, co jim život má vést, co jim snad i pomůže v těžkých chvílích. Omyl. Nemůžeme se spoléhat na něco, co je lidskýma rukama neuchopitelné a okem nezaznamenatelné. Měli bychom žít bez neustálého stresu, že je buď více nebo méně hodin, než bychom potřebovali. Měli bychom si život užívat tak, jako by žádný čas nebyl a lidé nebyli ničím vázáni. Měli bychom žít tak, jako by se nám s každou vteřinou nepřibližoval náš osudný den. Den naší smrti. Život máme prožít a né přežít, ale to nepůjde, pokud se zaměříme na ty pouhé čtyři číslice, které pro nás znamenají definitivní zhoubu. Vím, že toto je pouze můj subjektivní názor, a že mnozí z vás by mě za něj odsoudilo, ale napadlo vás někdy, co by bylo, kdyby žádný čas nebyl? Štěstí. To by to znamenalo. Svět by se zpomalil a my bychom přešli do klidového stádia. Více bychom si užívali klíčové momenty v našich životech, více bychom vnímali sebe navzájem. Vnímali bychom každého jako samostatnou a jedinečnou bytost, nemuseli bychom se dál na nic vázat. K ničemu neuchopitelnému se upínat. Ale to je pouhé fantazírování a pravda je, že by to mohlo být mnohem horší, než skutečnost.
Vím, že touto prací nic nezměním, ale pokud se nad ní alespoň někdo pozastaví a řekne si, že mám asi v něčem pravdu, pak splní svůj účel a může být poklidně založena mezi mé ostatní spisy. Do krabice s nápisem ,,Neverending story''.

Ohlédnutí za životem

17. prosince 2012 v 19:08 | Míša
Moje slohovka (útvar-vyprávění) :)

Zdá se mi, jako bych svůj dosavadní život projela v tom nejrychlejším autě na světě. Vždy jsem chtěla rychle vyrůst, dětství mi přišlo zbytečné. Ale teď? Dala bych cokoliv za to vrátit čas, prožít ty časy znova, jinak, lépe. Možná to pochopíte, až vám to povyprávím.
Bývala jsem neviditelná malá odvrhovaná holčička s copánkama a kytičkovanýma šatičkama. Bylo mi asi deset let. Měla jsem jenom jednoho kamaráda, Sama. Byli jsme nerozlučná dvojka, my dva proti všem. Nebyli jsme oblíbení, ale byli jsme šťastní. To vše se ale pokazilo v mých 14ti letech na školní oslavě. Byli tam všichni, i ta nejoblíbenější holka v ročníku, Lindsay. Neměla mne ráda, ale to mě netrápilo. Když jsem ale šla do chodby, seděla tam v koutě a brečela. Tehdy jsem se nedozvěděla co se jí stalo, ale od té doby jsme byly nerozlučné. Naučila mne kouřit, pít alkohol a ulívat se z hodin ve škole, ale měla jsem jí ráda. Od toho dne to šlo všechno z kopce. Se Samem jsem se přestala bavit a začala jsem být oblíbená. Mohla jsem si dělat co jsem chtěla a kdy jsem chtěla. Nikdy jsem se neoblékla více než do mikiny a podpatky se staly nutností. Vymetaly jsme všechny mejdany a venku jsem mohla být jak dlouho jsem chtěla. Ale začala jsem kašlat na školu i na rodinu. Moje mladší sestra se mi naprosto odcizila a rodiče se mnou nemluvili. Toho jsem si ale nevšimla. Jednoho dne už to ale mamka nevydržela a řekla mi do očí všechno co jí na mě vadilo. Naštvala jsem se a utekla z domu. Bydlela jsem u Lindsay a to až do mých 20ti let. Byla jsem jako sirotek, rodina se ke mě neznala. Pak jsem si vybudovala kariéru jako modní návrhářka. Měla jsem peněz až moc, manžela, který mě ''tajně'' podváděl a dvě rybičky, abych se necítila tak sama. Byla jsem šťastná jedině v práci. Teď je mi 35 a nemám nikoho. Manžel mě opustil kvůli dvacítce, děti nemám a s mojí rodinou jsem mluvila naposledy před 13ti lety na babičině pohřbu.
Často vzpomínám na ty časy, kdy jsem byla pro všechny neviditelná, jenom Sam mě měl rád takovou, jaká jsem. Jaká jsem byla. Když se tak ohlížím po skutcích, které jse vykonala, zjišťuju, že jsem dokázala jenom ničit. Zničila jsem všechno co mi přišlo pod ruce, včetně svého křehkého života.
 


Pomoc člověka nezabije

18. května 2012 v 9:13
Byla jsem s rodiči a bratrem na Slovensku na horách, a zrovna jsme jeli na sjezdovku lyžovat (v mým a bratrovo případě snowboardovat). Potkali jsme cestou nějakého pána, který byl chudák s autem zapadlý ve sněhu. Absolutně jsem ale nečekala to, co se potom stalo. Rodiče zastavili, vystoupili, a pána vytlačili ze závěje. Přišlo jim to tak normální, že když nastoupili, a já jsem jim řekla, že to od nich bylo hezké, řekli prostě jen, že lidé si musí pomáhat. Vzalo mě to za srdce. Vím, že to zní hloupě, ale i takovéhle maličkosti, by mohly změnit mezilidské vztahy.
Pomoci jen tak nějakému cizímu člověkovi, ať už ze závěje nebo s něčím jiným, to je krásný. Kdyby si lidé více pomáhali, možná by jsme se ještě divili, jaké divy to dokáže. Pomoci staré paní přes silnici, pustit staršího člověka v autobuse si sednout, vytlačit někoho ze závěje, poradit někomu cestu nebo prostě jen být k sobě navzájem ohleduplní. Lidé si toto ale většinou neuvědomují, myslí jen na peníze, na práci, na rodinu (to samozřejmě špatné není). Ale mělo by se myslet více globálně. Myslet na to, jak může pomoci mít lepší mezilidské vztahy. Jak by bylo mnohem lepší, nemyslet jen na své štěstí.
No jo, psát tu o tom můžu, jenže vzhledem k návšěvnosti tohohle mýho blogu (což je dost malý číslo), je to zbytečné. Ale alespoň těm pár párům očí, kteří shlédnou můj blog, toto sdělit chci. Takže kdyžtak hoďtě nějakej ten komentář ;)

Další články


Kam dál